Článek o Horním Žďáru
Přečtěte si tento nádherný a výživný článek o naší komunitě ve Žďáru :)
" V
bývalé sudetské vesnici Horní Žďár chybí škola i služby, přesto si ji
desítky mladých lidí vybrali jako místo pro život, a to společnými
silami vylepšují. Vytvořila se komunita aktivních lidí, kterou dalo
dohromady zpívání ve sboru. Příroda, klid a izolovanost je hlavní
devízou obce. Není tu obchod, hospoda ani škola. Horní
Žďár, který je součástí podkrkonošské Hajnice, nemá v centru dokonce ani
autobusovou zastávku. Ve Žďárském údolí bývají zimy mrazivé a chlad tu
přetrvává i v létě. Přesto je bývalá sudetská vesnice mezi Trutnovem a
Dvorem Králové nad Labem atraktivní adresou.
V
poslední době se sem stěhují mladé rodiny a počet obyvatel se vyšplhal
už na 109. Před sto lety tu jich byl téměř devítinásobek. Mladí dnes
místo, kde žijí, postupně mění.
Starý
kostel se zchátralým hřbitovem, pomník obětem války, několik rodinných
domů, jedno dětské hřiště a pak už jen les a louky. Zvuky motorů z rušné
silnice, po které denně míří tisíce aut do Hradce Králové a na druhou
stranu do východních Krkonoš, doléhají pouze na okraj Horního Žďáru.
Vesnice sevřená v údolí je všelijaká, jen ne rušná.
Kromě
houbařů ji důvěrně znají cyklisté, se sousedními Starými Buky ji
spojuje krásná asfaltová cesta s minimálním provozem. Většina lidí jinak
nemá důvod Horní Žďár navštěvovat. I když tu "nic" není, místní by za
žádnou cenu neměnili.
To,
co by někdo mohl považovat za problém, je pro usedlíky jen
malicherností. "Kdybych žila ve městě, mohu chodit nakupovat každý den.
Takhle to prostě nepotřebuji a nakoupím jednou nebo dvakrát za týden.
To, že děti musím každý den vozit do školy a na kroužky, je někdy
náročné, ale žiju tady ráda. Záleží jen na tom, jak se k těmhle věcem
postavíte," říká devětatřicetiletá Tereza Snopková, která patří mezi
hlavní postavy procesu proměny Horního Žďáru.
Do
vesnice se přistěhovala před deseti lety. S manželem koupili starou
německou školu a od té doby zde vychovávají čtyři děti. V roce 2014 se
stala zastupitelkou a místostarostkou Hajnice. "Byli jsme jednou z
prvních mladých rodin, která se do Horního Žďáru přistěhovala. Postupně
sem přicházely další a další, vesměs lidé, kteří předtím žili ve městě a
hledali něco jiného: přírodu, čistotu, prostor," říká vystudovaná
právnička původem z Trutnova.
Máme si co říct
Začala
se vytvářet komunita. Klíčovým impulzem bylo založení pěveckého sboru
NaŽďár na podzim 2016, hned v zimě se uskutečnil ve zdejším kostele
první vánoční koncert. Plný svatostánek byl pro sbor signálem, aby v
činnosti pokračoval.
"Začali
jsme zkoušet, přibyly další koncerty, vymysleli jsme si Svatojánskou
slavnost. Všechno to vzniklo spontánně, scházeli jsme se i díky dětem a
postupně jsme přišli na to, že si máme co říct. Zkrátka nás baví se
setkávat," vypráví místostarostka.
Pěvecký
sbor měl původně deset členů, v současnosti už dvojnásobek a přidávají
se i zájemci z okolních vesnic. Každou neděli se scházejí v domě
umělecké vedoucí Jany Madževské, zpívají tam a debatují. V létě venku, v
zimě v kuchyni. Nedělní diskuse se staly názorovou platformou, rodily
se v nich nápady, jak vylepšit život v obci.
"Začali
jsme se bavit o tom, co udělat s kostelem, co s návsí, protože nám
chyběl společný prostor pro setkávání," říká Jana Madževská. Do Horního
Žďáru se přistěhovala před deseti lety. "Mysleli jsme si, že jdeme do
opuštěné vesnice. Nikdy by mě nenapadlo, že tady potkáme tolik podobně
smýšlejících lidí a že budeme takhle spolupracovat," dodává.
Z historie
Podle kronikářských záznamů v roce 1921 v Horním Žďáru žilo 839 obyvatel. Ještě za první republiky v obci fungoval hostinec, řeznictví, prodejna tabáku, kovářství a také škola. Úpadek Horního Žďáru nastal po roce 1945 a po vyhnání původních německých obyvatel. Rolnické
usedlosti obsadili lidé z Hradecka a Pardubicka, do pastvinářského
družstva přišlo dva roky po válce také několik rodin ze Slovenska,
Rumunska i Maďarska. V 70. letech se zavřela škola, chátrat začal kostel.Titíž
lidé, kteří stáli u zrodu sboru, ve stejném roce založili spolek
NaŽďár, který se stal klíčovým hybatelem změn ve vesnici. Jeho
předsedkyně a v té době už také místostarostka Snopková iniciovala
převod kostela sv. Jana Křtitele, jehož základy byly položeny už v roce
1350, do majetku obce. Jejich cílem je z památky vytvořit společenský
prostor pro kulturní akce. Už dnes se tu kromě koncertů konají výstavy, v
současnosti zde ukazuje svá díla výtvarník Jiří Kobr.
Z nádrže má být náves
Členové
spolku také přišli s originálním nápadem jak využít bývalou požární
nádrž. Svépomocí ji na společných brigádách začali přeměňovat v novou
náves, na rozjezd získali dotaci od nadace Via. Do dvou let zde má
vzniknout víceúčelové hřiště s jevištěm a klubovnou. Právě brigády
ukázaly, že obyvatelům Horního Žďáru není budoucnost obce lhostejná. Na
některých se sešlo až padesát lidí, tedy polovina vesnice.
"Přistěhovalci" se díky tomu poznali mezi sebou i s usedlíky.
"Uspořádali
jsme mnoho malých a několik větších brigád. Podařilo se nám nádrž
vyčistit a instalovat herní prvky. Příští rok bychom rádi postavili
dřevěnou klubovnu a do dvou let by náves měla být hotová," naznačuje
šéfka spolku. Přestože je nádrž už řadu let prázdná, stále je podle
dokumentů zdrojem požární vody. Dokud obec nenajde pro hasiče
alternativní vodní zdroj, náves nemůže vzniknout. Řešením by mohlo být
přivedení nového vodovodu, jehož stavbu Hajnice v Horním Žďáru
připravuje.
Hledání klidu
Jádro
nově příchozích obyvatel, kteří jsou hnacím motorem proměny Horního
Žďáru, tvoří zhruba osm rodin. Patří mezi ně i devětatřicetiletý Pavel
Šíma s manželkou a dvěma malými dětmi, kteří žijí ve srubu na okraji
obce. Na Královédvorsko přišli z nedaleké Úpice a v "pustině" našli to,
co hledali celý život – klid.
" "Dostali jsem se sem úplně náhodou. Před pěti
lety jsme hledali pozemek pro stavbu domu a na internetu jsem našel
parcelu ve Žďáru. Jeli jsme se sem podívat a hned se nám to zalíbilo.
Chtěli jsme na vesnici, do klidu. Nehledal jsem žádný únik z města, jen
jsem chtěl být v přírodě," vykládá muž, jenž pochází z Českého ráje a
živí se stavbou bazénů.
Během krátké doby si Šímovi vytvořili k
Hornímu Žďáru silné pouto. Na zahradě mají indiánské týpí, kde se u ohně
scházejí ženy a kde se dokonce konaly i šamanské rituály. Nedaleko od
srubu koupili lesní pozemek, kam chtějí umístit dřevěnou maringotku,
která bude sloužit jako rodinné odpočinkové sídlo.
"Když
někdo z rodiny bude chtít být sám, tak si tam zajde třeba na víkend
malovat nebo si odpočinout," vysvětluje Šíma. Když mluví o životě v
Horním Žďáru, je to, jako kdyby líčil život v dokonalé společnosti.
"Líbí se mi, že si tady všichni vypomáhají. Jeden má mléko, další sýr
nebo vajíčka a vyměňujeme si to mezi sebou. Pomáháme si i jinak. Je to
zvláštní, ale dá se říct, že všichni mladí lidé, kteří se sem v poslední
době přistěhovali, mají podobný názor na život," pochvaluje si."