1. Stanoviště - Ztracený Ráj

Války vždy přinášely a přinášejí velké utrpení a patří k němu také odloučení, strach a nejistota těch, kteří se mají rádi.
Josef Pusch (1914 - 2002) žil v chalupě nedaleko lesa na dohled od místa, na kterém stojíte. Za druhé světové války narukoval do Wehrmachtu. Kdykoliv to podmínky umožňovaly, psal dopisy a také verše své mladé ženě Rose, se kterou se oženil v červnu 1943 a kterou neviděl bezmála šest let. Z ruského zajetí se vrátil na podzim 1949. Tehdy poprvé spatřil svého pětiletého syna.

Volný překlad básně z roku 1947 napsané před výročím svatby:

"Od moře chladný vánek ovívá jemně mé čelo,
žhavá nenaplněná touha chce rozervat mou hruď.
Mé smysly se zdržují daleko, u tebe, jako vždy, mé sladké dítě.
Mé myšlení, doufání, čekání, zůstávají pod ochranou Tvého srdce.

Blíží se čas, kdy jsme se před lety, nezměrně opojeni štěstím, spojili v manželství.
A louky, tam u nás doma, svěží a rozkvetlé, zalilo slunce.
Tehdy nám všechno běsnění světa připadalo vzdálené, zmizelo, kvítí zůstalo.
Až do poslední kapky jsme směli pít své štěstí, v ten nádherný dne.

Cítím to ještě dnes, stejně jako tehdy.
Navzdory dálce a po tvrdých letech.
Cítím tu slast našeho sjednocení, jásavou blaženost.
Pomysli na ty hodiny, které byly tak krátké a přece krásné a vzácné,
jako perly v náhrdelníku našeho života.

Od těch dob, kolik už bídy, hořkosti
a utrpení jsme poznali,
bouře, mlhu, šedou bezútěšnou samotu.
Jak jsi asi trpěla, pod ranami nemilosrdného, krutého osudu?
Na životní cestě, tak těžké, tak tvrdé a daleké.

Sny mládí i přání v troskách, vzdálené.
I budoucnost je zahalená šedou tmou.
A čas běží, nezadržitelný a skoupý na záblesky naděje,
čas, který rány hojí a slzy vysouší.
Tiché mořské vlny v dálce a poslední pozdrav světla tohoto dne.
Paprsek naděje, kterou žádná bouře nezdrtí.

Naděje na štěstí blažené, které na nás počká.
A slunce i nám opět vysvitne,
dříve než zapadne.

Noc je jasná a s vytrvalostí, s jakou se třpytí hvězdy,
žije má víra v to, že se už brzy přiblíží hodina,
kdy si padneme do náruče a zapomeneme na všechno utrpení.
Tato hodina bude naší odměnou a naplněním,
podobná žním po setbě.

Ty! Sen mého mládí! Láska mého života… !
Tobě věnuji tyto řádky, protože mé srdce Tě stále volá…
Pane Bože na nebesích! Nenechávej mě marně volat a prosit.
Daruj mi opět život, který jsi stvořil."

Německý originál
Vom Meere drüben weht ein kühler Hauch, umfächelt meine Stirn lind;
Ein heißes unerfülltes Sehnen will meine Brust sprengen.
Mein Sinn weilt fern bei Dir wie immer, süßes Kind,
Mein Denken, Hoffen, Harren bleibt in Deines Herzens Bannkreis hängen.
Die Zeit ist nah wo wir uns vor Jahren vermählten, maßlos glückestrunken,
Wo Sonnenglanz auf heimatlichen Frühlingsauen lag;
Der Kampf und Streit der Welt war uns so fern und hinter Blumen schier versunken,
Und bis zur Neige was das Glück uns hold an jenem schönen Tag.
Ich fühl' noch heut' wie damals, trotz der Ferne und nach den harten Jahren,
Die Wonne unsres Einsseins, jubelnde Glückseeligkeit allerorten,
Denk all' der Stunden, die so kurz doch schön und kostbar waren,
Wie Perlen in der Kette unsrer Lebenszeit.
Was ist seit jener Zeit an Not und Gram und Leid an uns vorbeigeschritten.
Gewiitterschauer, Nebeltage, graue hoffnungslose Einsamlkeit,
Was hast Du wohl bei dieser Schicksals unbarmherziger Grausamkeit gelitten,
Auf diesem schweren Lebenswege hart und weit.
Die Jugendträume, Wünsche liegen fern und unter Trümmern,
Wie auch die Zukunft noch in dunkles Grau gehüllt.
Und unaufhaltsam, karg an Hoffnungsschimmern
Verrinnt die Zeit die Wunden heilt und Tränen stillt.
Fern von des Meeres leisen Wellen grüßt mich des Tages letztes Licht.
Mit ihm die Hoffnung die kein Sturm zerbricht,
Daß bessre Zeit und Glück und Wonne uns noch winkt,
Die Sonne wird auch uns noch scheinen, eh' sie sinkt.
Die Nacht ist klar und wie die Sterne ewig blinken,
So lebt mein Glaube unentweg, daß bald die Stunde naht,
Wo wir uns alles Leid vergessend in die Arme sinken,
Und uns Erfüllung wird und Lohn, wie Ernte nach der Saat.
Traum meiner Jugend, Du! - Geliebte meines Lebens…!
Dir schenk ich diese Zeilen, weil mein Herz Dich immer ruft…
Herrgott da droben! Laß mich flehen nicht vergebens,
Schenk' mir mein Leben wieder, daß Du schufst!

Rodný dům Josefa Pusche, vlastní kresba umístěná do krajiny s doprovodným textem.

Tiché místečko mých dětských snů. Dokud žiju, krouží mé myšlenky kolem tohoto kousíčku země, vykouzleného pílí a námahou našich předků, obklopeného vonnými kvetoucími loukami. Schoulené na kraji lesa, kde hladké kmeny stromů zářily v ranním slunci, jako kdyby byly pozlacené. Vzduch čistý a naplněný zpěvem ptáků a voláním kukačky. Ztracený kousek ráje!
Ale často také dějiště mimořádně silných a hrozivých bouřek, jaké jinde nebyly. Většinou se přihnaly od západu, přes les, kroupy a vichřice. Ale matka je vždy "odmodlila" u zapálené hromničky.
Zima bývala krutá. Polský vítr pak navál sníh na metr vysoko k našemu domu. Ale jaro brzo zimu vyhnalo kvítím a nadějeplným štěstím.
Ale to všechno je pryč. Pojem "vlast" se stal sporným.
Zničený a zpustlý je ten krásný kraj. Otec i matka, kteří mě učili ji milovat, leží v cizí zemi.